Před několika lety by pro mě koncert The Story So Far zcela jistě představoval splněný sen. Vzpomínám si na tu dobu docela dobře. Na facebooku jsem byl členem skupin jako „Defend Pop Punk“, hudba TSSF mě každé ráno pomáhala nakopnout se na cestě do tehdejší práce v restauraci a provázela při osamělých skejtových toulkách Prahou. Největší sen pak představovalo hrát na basu v kapele podobného typu – ten zůstal, jako mnoho dalších, nenaplněn – namísto toho jsem se postupem času začal zajímat o hudbu dost jiného rázu a TSSF, stejně jako celý pop-punkový žánr, jsem z okruhu mého hudebního zájmu vypustil.
V čase, kdy pro mě představovali číslo jedna, jsem vůbec netušil o jistých kontroverzích, které si s sebou, převážně v osobě frontmana Parkera Cannona, kapela nese. O tom, že některé Cannonovy texty, adresované často bývalým přítelkyním, nesou rysy slut-shamingu, nebo o hojně sdílené aféře s fanynkou, Cannonem během koncertu skopnutou z pódia, jsem se dozvěděl v době, kdy už jsem je aktivně neposlouchal. Vzhledem k tomu, že od roku 2013 zpěvák neposkytl žádný rozhovor a mluvit tak za sebe nechal hlavně tyto přešlapy, nebylo dvakrát těžké zaškatulkovat si ho jako agresivního podivína a pocítit vůči němu jisté antipatie.
Rok 2019, střih. Když promotér Conspiracy Concerts oznámil TSSF v Lucerně, zaklikl jsem sice v události zájem, nicméně nijak zvlášť odhodlaný se na koncert skutečně vypravit jsem nebyl. Rozhodl jsem se pár hodin předem, po poslechu nové desky „Proper Dose“, která je skutečně jiná, než tři předchozí alba – v souvislosti s ní lze na internetu nalézt zmínky o „britpop-punku“ a inspiraci Oasis – na první pohled hodně bizarní představa, která vám ale při poslechu alba a shlédnutí aktuální pódiové prezentace Parkera Cannona začne dávat smysl.
Leader kapely se také s vydáním nové nahrávky po dlouhém mlčení rozpovídal o svém nepříliš veselém životě v předcházejících letech – po skončení tour v roce 2016 trávil většinu času v naprosté izolaci od okolního světa, závislý na benzodiazepinech. Když přišel čas znovu se setkat s kapelními kolegy a pracovat na novém materiálu, stará schémata tvorby najednou nefungovala, cítil se vyprázdněně. Label Pure Noise však na kapelu nijak netlačil, a absence jakéhokoli deadlinu nakonec všem prospěla. Cannon napsal desku, jejíž ústředním tématem je právě závislost a ony pocity vyprázdněnosti, které ho v posledních letech sužovaly. Dle vlastních slov to zafungovalo na výbornou i jako terapie. A pokud byl zvuk předchozích tří nahrávek poměrně snadno zaměnitelný, o „Proper Dose“ se toto říct rozhodně nedá. Může i pop-punková kapela dospět? Pokud se nebude bát vykročit z žánrových škatulek, je to možné.
Toho večera byla v Lucerně téměř jistě největší koncentrace Vansek z celé Prahy. Příslušníky žánru zkrátka poznáte – na druhou stranu, věkový průměr tu byl určitě nad 20, což svědčí o tom, že i generace pop-punk kids stárne. Při debatě s náhodnými cizinci jsme se shodli, že na koncertě jsme hlavně z nostalgie. Těžko říct, kolik lidí z celkového počtu to mělo stejně, na atmosféře to ale nakonec nebylo cítit ani trochu.
Můj původní plán zašít se na balkon a sledovat očekávanou smršť před pódiem z klidové zóny vzal za své hned po příchodu, balkon zůstal nepřístupný, pravděpodobně z obav pořadatelů před ještě větším rozmělněním návštěvníků ne-úplně zaplněného LMB. Nevadí.
Předkapelu Hockey Dad neznám, ale z ohlasů v události i na místě jde cítit, že nemalá část lidí přišla právě kvůli nim. Překvapuje mě, že jsou jen dva, neméně překvapený jsem z toho, že jsem v klidu přímo pod pódiem, kde jsem očekával kotel nejvěrnějších fans. Klid vydržel asi první tři songy, pak se přesouvám, kotel přeci jen vzniknul.
Kluci jsou ultimátní sympaťáci, líbí se mi snad všechno, červený Jazzmaster, do kterého mlátí frontman, taky to, že vypadají, jako by do Prahy z Austrálie přijeli na skejtu. A na skejtu se budou asi i nejlíp poslouchat. Smršť garáž-surfových riffů zní fakt dobře a něco přes půl hodiny v jejich společnosti uteče jakoby nic.
Při čekání na hlavní hvězdy večera přemýšlím, jak bude koncert vypadat. Lucerna se nakonec zaplnila slušně, ale kolik z návštěvníků přišlo ve skutečnosti na předskokany? A může mít ve státech jedna z nejpopulárnějších kapel svého typu, kotel na který je ze své domoviny zvyklá i v Česku, kde pop-punk nemá nijak zásadní scénu a mimo období kolem přelomu tisíciletí, kdy byl mainstreamovým žánrem, zůstává spíš na okraji? S kamarády se shodujeme, že příliš velký „hell“ nejspíš nenastane. Jak moc jsme se pletli, se ukazuje v podstatě hned po nástupu Cannona (který působí s půllitrem piva v ruce a houpavou chůzí lehce připitě, až letargicky) a zbytku kapely na stage.
Hell, čítající možná desítky stage-diveů už během otvíráku „Proper Dose“, nezpomalí ani na chvíli během celého koncertu. Lidi ze stage doslova prší, někteří drzí jedinci si před samotným skokem pořizují selfie – vzhledem k tomu, že stejná věc předcházela onomu nechvalně známému incidentu s kopancem do fanynky, mi to přijde jako hodně zbytečná provokace, Parker Cannon, celý koncert v „Gallagherovském“ záklonu s rukama za zády (viděl jsem i fanouška s tričkem Oasis, fúze britpopu a pop-punku se tady asi fakt stává realitou), se však vyvést z rovnováhy nenechal. I přes poněkud divný dojem, který jsem z něj po jeho příchodu měl, koncert odzpíval suverénně a nešetřil chválou k publiku.
To, jak dokáže změnit nasazení fans ráz celého koncertu, tady asi vyniklo nejvíc ze všech, kterých jsem se kdy účastnil. Další a další stage-diveři probíhající kolem relativně statických členů kapely, hromadné zpívání textů, pot stříkající všude kolem. Nebylo nijak těžké nechat se atmosférou strhnout. Z pódia si podle mě skočila dobrá polovina všech přítomných.
Během hodiny zazní patnáct songů, mezi nimi většina hitovek. I přes skandování o přídavek odcházíme, TSSF obvykle nepřidávají. Další mýlka. S prvními tóny „Heavy Gloom“ se ukvapeně vracíme.
V žilách cítím adrenalin. Teď nebo nikdy. Lezu na stage a skáču i já. A pak ještě jednou. Tenhle zážitek by bez toho nebyl kompletní. Štěstí a konec.
Že začnu znova sjíždět pop-punk, je asi pořád stejně nepravděpodobné jako před koncertem, ale těch 450 za lístek patří k těm letos nejlíp investovaným.
Někdy je prostě fajn vrátit se na chvíli pár let nazpět.
