Loveless není deska, kterou bych poslouchal týden co týden, nebo dokonce každej den. Vím, že dnes jsou kolem mě lidi, který to tak mají. Vím, že není zrovna málo ani těch, co na konci listopadu kompletně objeli týdenní tour po UK, první živáky MBV po 7 letech, a být koncertů víc, pokračujou i na ty další. Jsem si jistej, že mezi několikatisícovým davem v aréně byli mnozí s vytetovaným coverem Loveless, hodně z přítomných si pak nepochybně po vzoru Kevina Shieldse v průběhu svých životů opatřilo kytaru Fender Jazzmaster a desítky efektových pedálů, aby se mohli alespoň přiblížit kultovnímu zvuku svý oblíbený kapely.
Tak jako jim, i mně Loveless změnilo život. Přepsalo hudební i kytarovej vkus a zároveň nastavilo laťku pro další kapely, která se jen těžko překonává. Shoegaze v poslední dekádě zažívá návrat popularity, mně ale málokterá kapela připadá dostatečně zajímavá na to, abych v ní neslyšel jen vykostěnou variaci zvuku, který na začátku 90. let přivedli na svět Shields & spol.
Už při příchodu jsem tak cítil jen těžko přenositelnou atmosféru toho, že budeme svědky něčeho výjimečnýho. U kapely s až mýtickým statusem, navíc koncertující zřídka, se podobným pocitům jde vyvarovat stěží. Není vůbec těžký potom velkolepým očekáváním nedostát. Zklamání se ale nekonalo, My Bloody Valentine se ten večer přidali přesně tam, kam jsem si přál moct je zařadit – mezi pár nejlepších koncertů mýho života.
Kdo by snad zapomněl, na jakej koncert se vydal, první připomenutí mu vystavil „checkpoint“ venku před arénou, zásobující návštěvníky špuntama do uší zdarma a důsledným doporučením k jejich užití. Další zásobárnu špuntů jsem míjel vevnitř. Nemyslím, že tu bylo moc těch neznalých pověsti, která kapelu předchází. Zvládnout ten tlak bez špuntů od začátku do konce mohl možná někdo dostatečně ohluchlej z množství předchozích návštěv koncertů MBV, nebo podobně hlasitejch kapel, třeba Dinosaur Jr. Pamatuju, jak mi po jejich koncertě v Lucerně zvonilo v uších ještě měsíc.
Na co jsem nepamatoval, že ten večer MBV předskakuje sám J Mascis, hlavní mozek právě Dinosaur Jr. Další z devadesátkových kytarových kouzelníků, propagátorů Jazzmastera jako nejlepší kytary ever a nepřekvapivě taky dobrej kámoš Kevina Shieldse, se kterým sdílí hodně hudebního vkusu. Vejít nicnetušíc dovnitř přesně ve chvíli, kdy si to na stage šine Mascis, tak byla euforie, momentem překvapení ještě umocněná. Skoro deset písniček, průřez tvorbou DinoJr doplněnej dvěma sólovejma skladbama a já měl absolutní husinu a pocit, jako bych se vrátil domů. Klid a euforie zároveň, stejnej kontrast jako Mascisovo signature uspávací tón hlasu a přeboostěný kytarový sóla, bizarně zahraný na akustiku. Můj highlight je „The Wagon“, miluju desku Green Mind. Než jsem se z prvotního šoku stihl vzpamatovat, bylo po setu. Chtěl bych Mascise někdy vidět jako sólo v Česku, ale nemyslím, že se to stane. Snad aspoň s DinoJr. Bude to už 10 let, c´mon!
Pak čekání, po dlouhý době držím místo dost vepředu, čímž překvapuju sám sebe a svoje současný střízlivý já, který se většinou radši schová v pozadí. Vyšlo to tak, že nakonec stojím pár metrů přímo před Shieldsovou hradbou reproboxů. Ve vzduchu je cejtit napětí a jakoby všichni byli pořád trochu opařený očekáváním toho co přijde i ve chvíli, kdy se skutečně objevujou Kevin, Colm, Debbie a Bilinda. Popravdě, absenci masový ječící a telefonový hysterie po nedávným zážitku z koncertu Maca DeMarca dost oceňuju. Natáčení je oficiálně zakázaný a security to opakovaně neukázněným telefonistům připomínají, žádnej les rukou s ajfounama po celou dobu koncertu se díky tomu nekoná, což je snad to nejlepší, co může jakejkoli živák dneska postihnout. Opravdu díky za to, můj zážitek to zlepšilo asi o 1000%.
Nástup koncertu je neskutečnej, topím se v „I Only Said“ a „When You Sleep“, zažívám to, o čem kolujou legendy, moje tělo vibruje od hluku, očima mizím v obří narůžovělý psychedelický projekci za kapelou. Řetěz trochu spadne ve třetí „New You“, kdy viditelně frustrovanej Shields řeší technický potíže s jedním ze svých Jaguárů (není snadný se něčemu podobnýmu vyhnout, když máš na každej song jinou kytaru). Od tý chvíle dál už ale následuje těžko popsatelná jízda, unáším se na vlně melodickýho hluku, občas vyndávám špunty, abych zkontroloval, jestli je to pořád ještě tak hlasitý, je, všechno v pořádku, občas, vlastně docela často, zavírám oči, a viděno zpětně, v těch chvílích na mě MBV působí nejsilněji, mysl si vytváří vlastní projekce, zatímco tělo nepřestává vibrovat, nekontroluju čas, když oči otevřu, usmíváme se na sebe vzájemně s lidma okolo, všichni stejně zhypnotizovaný výrazy v obličeji. Když se hluková vlna postupně setlistem propracuje k mojí nejoblíbenější „Soon“, přeju si, aby to nikdy neskončilo. Skončí, o chvíli později, po neskutečným, asi desetiminutovým intermezzu čistýho hluku uprostřed „You Made Me Realize“.
Snažím se pomalu zpracovat, čeho jsem byl svědkem, kupuju tričko a u čekání na šatnu pozoruju dezorientovaně působícího týpka, kterej bez přehánění vypadá, že utrpěl shell-shock, jak naráží do zavřených skleněných dveří, přičemž se po celou dobu s bolestivou grimasou drží za hlavu.
Špunty do uší byly dobrej nápad.
Měl jsem je a i tak mi melodie „Soon“ hučí v hlavě ještě dlouho.
Viděl jsem MBV.