„My mind is filled with stuff“, hlásá název třetí ze skladeb nejnovějšího, již osmnáctého studiového alba The Brian Jonestown Massacre. Těžko to lze někomu věřit více, než Antonu Newcombeovi, jednomu z největších workoholiků ve světě kytarové hudby a hlavnímu mozku kapely – jeho berlínské studio Cobra chrlí jednu nahrávku za druhou, z nichž stojí za to zmínit alespoň loňské pokračování povedené kooperace s Tess Parks nebo nedávná práce na novém materiálu Holy Motors.
Nové, eponymní album, je pak již druhým přírůstkem do početné diskografie jeho kmenové kapely za poslední rok.
Deset stop čítající nahrávka nachází Newcombea (vzhledem k tomu, že desku si nahrál svépomocí, je zbytečné v této souvislosti zmiňovat celou kapelu, jejíž koncertní sestava se navíc až na pro image nepostradatelného perkusistu Joela Giona velmi často obměňuje) v typické, snadno rozpoznatelné poloze šedesátkového psychedelického soundu postaveného na repetitivních riffech, a je až s podivem, že po téměř třiceti letech používání víceméně totožných postupů lze stále na každém albu nalézt písně, které zní skvěle – byť pocitům, že toto už jsme od kapely slyšeli někdy dříve, se taktéž vyvarovat nelze.
Otvírák „Drained“ – zároveň jedna z nejsilnějších skladeb aktuálního výběru – kupříkladu evokuje titulní píseň loňské desky, tenkou hranici vykrádání sebe sama však Anton stále nepřekračuje.
Druhá „Tombes Oubliées“, b-side verze dříve vydaného singlu „Forgotten Graves“, z tracklistu vystupuje příjemně zasněným francouzským vokálem zpěvačky Friederike Bienert, ani toto však v repertoáru kapely nepředstavuje nic nového, Newcombe si s cizími jazyky pohrává rád – dřívějšími alby zní ruština, švédština, finština, ale třeba i slovenština.
Svižná „Cannot Be Saved“ s povedeným instrumentálním refrénem se zde řadí k snáze zapamatovatelným, následována pomalejšími baladami „A Word“ a „We Never Had a Chance“, přičemž druhá zmíněná představuje vrchol desky a jednou z nejpovedenějších písní, které v posledních letech pod hlavičkou BJM vyšly (taktéž dává vzpomenout na starší „The Devil May Care – Mom & Dad Don’t“).
Finální trojice skladeb, s lehkou výjimkou pro poslední „What Can I Say“, (která na loňských koncertech poměrně vynikala, na rozdíl od svého vyznění v rámci alba), pak víceméně kopíruje pocity z celé nahrávky: povedené, nicméně předvídatelné a v rámci kapelního materiálu jako celku ne příliš výrazné.
Anton Newcombe s věkem nezpomaluje ani náhodou, momentálně ale nijak nevystupuje ze své komfortní zóny. Otázkou je, zdali mu toto lze vyčítat, když navzdory několika povedeným zvukovým experimentům z minulosti, zůstává právě tady skladatelsky nejsilnější. Posluchače znalé předchozí tvorby deska rozhodně nepřekvapí, tím méně pak fanoušky – skladby z ní pravidelně zněly na loňské tour a krom toho většinu z nich autor umisťuje na svůj youtube kanál již ve fázi polotovaru. K nejzapamatovatelnějším částem diskografie The Brian Jonestown Massacre se tedy eponym nejspíše nezařadí, rozhodně ho však lze vnímat jako dobře odvedenou práci a svůj díl pozornosti si plně zaslouží.
69%