Bez velkých fanfár, speciálních výročních reedicí nebo snad uvolnění jakéhokoli dosud nevydaného materiálu z průběhu nahrávání – dekáda od vydání „Humbug“, alba, na jehož hodnocení neexistuje ani po tolika letech shoda mezi fanoušky i hudebními kritiky, se obešla bez výraznější pozornosti ze strany hudebních médií* i samotné kapely.
Je to škoda, „trojka“ je totiž pozoruhodnou nahrávkou, a to hned z několika důvodů.
Humbug představuje pomyslnou dělící čáru mezi „starými“ a „novými“ Arctic Monkeys. Z prvních dvou nahrávek s téměř totožným, rozjuchaným indie rockovým zvukem, zde příliš nezbylo, stejně daleko má „Humbug“ ale i ke svým následovníkům – od příští desky „Suck It and See“ se začala psát kapitola Arctic Monkeys budujících si image velké rockové kapely, následně potvrzená komerčně veleúspěšnou „AM“. Nejnovější album se zvukem někde mezi Davidem Bowiem a Sgt. Pepperem od Beatles je pak už kapitolou samou pro sebe.
Období Humbugu, vyznačující se dlouhovlasostí většiny členů kapely a místo rock’n’rollových póz spíše introvertní zadumaností, je specifickým ostrůvkem nepříliš prvoplánově hitové psychedelie uprostřed kapelní diskografie, kterému se vyplatí věnovat více než jeden poslech – pro jeho vstřebání je to možná spíš nezbytné.
Zásadním faktorem pro konečný sound se ukázalo být jednak místo nahrávání – pouštní studio Rancho De La Luna v Kalifornii (jednalo se o vůbec první nahrávací session kapely mimo UK), a také vliv Joshe Hommeho, známého ze stonerových Kyuss, později Queens Of The Stone Age – který tuto nahrávku pomáhal zprodukovat (společně s producentem předchozí desky Jamesem Fordem, kterému je připisována jmenovitě produkce písní ‘My Propeller’, ‘Secret Door’ a ‘Cornerstone’). I když sám Homme svůj osobní dopad na proměnu kapely později několikrát zlehčoval, je téměř jisté, že na budoucím směřování Sheffieldské čtveřice má podíl (ať už cílený, nebo ne), jako málokdo.
Texty jsou zde mnohoznačnější a obskurnější, než dříve. „My propeller won’t spin and I can’t get it started on my own“, zpívá Turner v otevíráku desky, a na internetu se dodnes rojí spekulace, jestli píseň pojednává o frontmanově penisu.
K tomu, co označujeme jako „hity“, mají nejblíže asi první dva singly ‘Crying Lightning’ a ‘Cornerstone’ (s roztomilým minimalistickým klipem, ve kterém Turner v červeném svetru přešlapuje před kamerou a zpívá text písně ve stylu karaoke), skákačkám typu ‘I Bet You Look Good On The Dancefloor’ jsou ale oba na míle vzdáleny.
Do roku 2009, necelé dva měsíce před releasem Humbugu, se také datuje první a nejspíše také poslední návštěva Arctic Monkeys v Čechách. Na plakátech festivalu Rock for People byli uvedeni s hrdostí největším písmem určeným absolutnímu headlinerovi, nicméně jejich zadumanější set se nesetkal s větším pochopením publika a docházelo tak k hromadným odchodům již v průběhu hraní, čehož si nemohla nevšimnout i samotná kapela. Je škoda, že jediným festivalovým vystoupením, které bylo nejspíš už předem odsouzeno k nepochopení, jsme si možná nadobro zavřeli vrátka k jedné z nejzajímavějších kapel posledních dvou desetiletí.
Tak jako tak, Humbug má v prozatím šestidílné albové skládance Arctic Monkeys i po deseti letech své pevné místo, a ačkoli v masové popularitě za většinou ostatních sourozenců pokulhává, dokázal ukázat věc možná daleko důležitější – že kapela bude schopná jít dál vlastní, originální cestou, bez ohledu na přání fanoušků nebo očekávání vydavatelství.
*o výročí vyšlo ve skutečnosti pár dobrých článků, například v NME nebo Independentu, takhle to ale znělo o něco lépe :-))