Zažít DIIV naživo. Doma, v Praze. Po většinu z času, co je poslouchám, by mi to přišlo jako totální unreal, něco nemyslitelnýho. Krom toho, že kapela ani dřív v Evropě nevystupovala úplně často, to po skončení tour k minulé desce „Is the Is Are“ značnou chvíli vypadalo, že dohrála úplně. I když se zmíněná nahrávka při vydání tvářila jako soundtrack k cestě ze závislosti frontmana Zacharyho Colea Smitha, realita tak čistá zdaleka nebyla. Jak mi psal kamarád Jakub po shlédnutí nedávno vydaného dokumentu „Starting Now“, popisujícího kapelní cestu z krize a proces vzniku nové desky „Deceiver“ – je vlastně DIV (humor alert), že pořád ještě existujou. Je. A já z toho nemůžu mít větší radost.
Nevím přesně, kolik měsíců a kolik různejch veletočů v mým životě přešlo od chvíle, kdy jsem vloni dojatej spamoval facebook tou nově přidanou událostí, uteklo to ale docela rychle. Ten pocit celodenní nervozity z koncertu, kterej je pro mě bytostně důležitej, jsem každopádně zažíval po hodně dlouhý době. Nervozitu výjimečně znásobenou, jak se později ukáže, vůbec ne neopodstatněnýma obavama o to, aby to celý v současný atmosféře paniky z šíření viru vůbec proběhlo.
Pondělní večer, ke všemu tomu napjatýmu očekávání ještě stylově úplňkovej, měl rozhodně na mojí náladě z dosavadního ne-úplně-povedenýho průběhu toho dne co napravovat.
Do Meetfactory dorazíme už po pár pivech. I když pozdě – zase. Výjimečně ne úplně mojí vinou. Jednou se tomuhle zlozvyku, ať už zrovna mýmu, nebo mých kamarádů, vzepřu, to si slibuju.
Každopádně Chastity už hrajou. Před koncertem jsem si stihl pustit jen pár věcí, ale přišly mi fajn. A přijdou mi tak i naživo. Šála FC St. Pauli na frontmanovi je první kus angažovanýho oblečení na stagei ten večer. Sympatie. Asi i kvůli nejprimitivnějšímu stereotypu kanaďani = hokej, si hudbu škatulkuju jako „něco, co zní jak herní soundtracky ke starejm NHLkům“. Akorát temnější, možná je tam i trochu gotiky, trochu Cure, asi? Ty soundtracky jsou ale pochvala, díky nim jsem v dětsví poznal spoustu super kapel. Líbilo. A myslím, že líbilo i na předkapelu solidně zaplněnýmu sálu.
A pak…
Sleduju je dlouho a intenzivně. Vím, jak moc se změnili, i přesto mě to naživo dokáže znova překvapit a fascinovat. DIIV vždycky stáli a padali především s Colem, a i když je nová deska, dle slov všech ve výše zmíněném dokumentu, společnou prací víc než cokoli co jí předcházelo, proměna celý kapely se stejně nejvíc zrcadlí právě v něm.
Pryč jsou hadry zásadně o tři velikosti větší, rozevlátá image z dob, kdy se Sky Ferreirou tvořili tou dobou možná neikoničtější pár nový alternativně hudební scény. S hodně nakrátko střiženým hárem se už házet nedá, v kulatých brýlích vypadá spíš jako zastydlej intelektuál, než někdejší zlobivý dítě indie rocku. Z vzhledu typickýho spíš pro příslušníka Hare Krishna než člena kapely, ho vyděluje snad jen tričko „Bernie for president“, narozdíl od outfitů dřívějších dob ale padnoucí přesně. To tričko, a kytara.
A takhle tam stojí celý koncert, podávající tak soustředěnej a suverénní výkon, jak by to dřív bylo nejspíš nemyslitelný.
Ona suverénní prezentace celýho setlistu od začátku až do konce je, spolu se snad definitivní střízlivostí a novou imageí frontmana, asi druhá nejviditelnější vlastnost nových DIIV. Zatímco koncertní podání písní na starších tours bylo občas oproti studiovým nahrávkám značně chaotičtější (mně osobně to nevadilo, v hlubinách internetu šlo ale narazit i na komentáře typu „worst live band i’ve ever seen“), kapela, kterou viděla ten večer Meetfactory, předvedla výkon, který musel obstát i pod drobnohledy hledačů instrumentální dokonalosti.
Kam čtveřice pokročila žánrově, pak asi slyší každý, kdo si poslechl „Deceiver“ v porovnání s jeho dvěma staršími bratry. Od dreampopových vybrnkávaček z „Is the Is Are“ rovnýma nohama k drcení tremolo pák s frekvencí Kevina Shieldse – využití služeb externího producenta Sonnyho Dipperiho, který má za sebou spolupráci právě s My Bloody Valentine, je slyšet hodně.
„Sing one for Bernie!“ – „This one is for Bernie“, reaguje Cole na basic požadavek basic odpovědí, načež spustí „For The Guilty“, z nových věcí asi mojí nejoblíbenější. Pozdější žádosti na zahrání Kabátů naštěstí rozumět nemohl.
A stejně mě nejvíc baví starší věci. „Take Yr Time“. „Doused“. „Dust“, kterou to celý končí. Zhmotnění vzpomínek na všechny minulý roky, který jsem strávil jejich posloucháním. Kruh se uzavírá? Možná, snad.
Natahuju ruku pro setlist, pak sbírám podpisy od všech svých hrdinů s upřímnou infantilitou náctiletých. Oproti vlastním očekáváním před koncertem jsem byl na brečení v jeho průběhu nejspíš ještě málo opilej. Ne tak na pozdější blekotání před Colem, jak cením jeho aktivistický „Bernie“ a „Animal Liberation Front“ trika. Zpětně bych mu raděj poblahopřál k čerstvý svatbě, ale je na mě milej. Doteď asi ještě nechápu, že jsem ho doopravdy potkal, jakoby ani naše rozmazaná fotka v mobilu nebyla dostatečným důkazem. Andrewovi pro změnu zkouším vysvětlit, jak cením NY postpunkery Wives, jejichž debutovou desku s nimi vloni nahrával, což v neohrabanosti mojí angličtiny nejdřív pochopí jako něco o svojí ženě, nakonec si ale přece porozumíme.
Frontman Chastity mi ve svý dobrotě dává vinyl za tři stovky. Fandí Torontu, já Edmontonu. Love Prague, love Edmonton, píše mi na přebal. Děkuju. Tolik dobra,…
„Můžeš to nadepsat jako ‚DIIV – láska v čase koronaviru'“, říká mi Jakub, když po koncertě řešíme, jestli vyplodím něco na blog.
Hned v úterý ráno vláda banuje všechny akce nad sto lidí, další zastávka šňůry ve Vídni se ruší. Pár hodin a nic z toho všeho se nemuselo stát. Osud? Štěstí? Vděčnost.
Hypnotická, repetitivní melodie „Bent“ mi ještě teď, dva dny po koncertu, pořád zní v hlavě jako uklidňující mantra, jako připomínka, že jsem zažil něco výjimečnýho.
Kdybych si měl vybrat, jakej koncert bude nejspíš na delší dobu mým posledním, byli by to DIIV.
Vyšlo to.
Setlist: Horsehead, Skin Game, Bent, Like Before You Were Born, Taker, Doused, Take Yr Time, For The Guilty, Between Tides, Lorelei, Blankenship, Acheron /// Healthy Moon, Dust.
—
úvodní fotka: facebook Meetfactory