Nedlouho poté, co jsem jeho zatím poslední řadovou desku „Dedicated to Bobby Jameson“ zařadil do seznamu svých nejoblíbenějších nahrávek desetiletí, mám důvod psát o Arielu Pinkovi znovu, tentokrát bohužel kvůli záležitostem, jež se rozsáhlé hudebníkovy autorské tvorby přímo netýkají, nicméně zásadním způsobem mění náhled na Pinka samotného.
Bez přídomku „výstřední“ či „kontroverzní“ se neobešel téměř žádný, ať už sebestručnější text, který o Arielu Pinkovi v posledních letech vyšel. V naprosté většině případů však zůstalo u těchto nicneříkajících floskulí (které samy o sobě mohou paradoxně působit atraktivně), bez hlubšího pitvání konkrétních zpěvákových přešlapů – ty byly mnohdy taktéž připisovány jeho dle některých účelně budované personě „nejnenáviděnějšího muže indie rocku“. Takové označení popravdě nebylo na místě – ve skutečnosti si Ariel Pink, až na výjimky, donedávna užíval přízně tisíců oddaných fanoušků z celého světa, pečlivě přiživujících jeho kult osobnosti, a přestože záminek k minimálně velmi kritickému vnímání jeho osoby nabídl i před nejčerstvějšími kauzami více než dostatek, většina médií i fanoušků mu dopřávala ne vždy zaslouženého luxusu, totiž nechala za něj stále mluvit především samotnou hudbu.
Šestého ledna oběhly svět bizarní a šokující obrázky útoku příznivců Donalda Trumpa na washingtonský Kapitol. Když se o několik desítek hodin později na sítích krátce objevila společná fotografie Pinka, jeho dlouholetého přítele Johna Mause, taktéž uznávaného hudebníka, a filmařky Alex Moyer, z protestů, které samotnému útoku předcházely, jen těžko mohl být někdo, ke komu se dostal alespoň zlomek Pinkovy aktivity na sítích z posledních let, překvapen. Přesto fotografie, která zmizela téměř okamžitě, vzbudila silnou vlnu nevole – jednalo se o definitivní důkaz, že ony pro-Trumpovské statusy nejsou jenom provokací, ale odrážejí reálnou politickou preferenci. Sám Pink posléze účast na akci přiznal a přisadil několika dalšími tweety v ironicky-provokativním duchu.
Opravdovou bouři ohlasů ale vyvolala až reakce Pinkova dosavadního labelu Mexican Summer, který několik dní po akci oznámil hudebníkův vyhazov. Dle očekávatelného scénáře se pak Ariel Pink stal pro Trumpovy příznivce vítaným mučedníkem, který pyká za svoje „neškodné“ politické názory.
Důvody ke kritice Mexican Summer za chování v rámci Pinkovy „kauzy“ přitom objektivně existují. Ukončit spolupráci s otevřeným sympatizantem prezidenta, jehož některé názory hraničí s fašismem, burcujícího masu po prohraných volbách frustrovaných příznivců k násilí, by bylo samo o sobě ospravedlnitelné. O žádné exemplární gesto vůči pokřivené morálce tu ale nejde. Ze strany labelu se jedná pouze o nutnou úlitbu evidentně extrémně velkému počtu naštvaných podporovatelů. Pink tvrdí, že ještě den po zveřejnění osudové fotografie ho zástupci společnosti kontaktovali s tím, že vyřadit ho určitě nehodlají. Snaha udržet hvězdu, která s největší pravděpodobností vydělávala ze všech interpretů sdružených pod jejich hlavičkou nejvíc, i přes evidentní ztrátu příčetnosti v jeho vyjádřeních, nepřekvapí. Mexican Summer od zařazení Pinka pod svá křídla v roce 2017 neodradily veškeré šokující výstupy, kterých měl do té doby na kontě již přehršel – nevybíravá prohlášení na konto homosexuálů, relativizování rasismu, ani vícenásobná, mnohdy oprávněná obvinění z misogynie. Těžko věřit, že v záplavě podobných přešlapů by pro ně představovala pomyslnou poslední kapku zrovna účast na meetingu příznivců poraženého prezidenta, daleko pravděpodobněji tak šlo o do velké míry vypočítavý úkrok ze strachu před masivním odlivem fanoušků, u alternativního labelu nepochybně z většiny orientovaných Demokraticky.
Z vydavatelství čerstvě vyhozený Pink následně vystoupil v dlouhodobě pro-Republikánsky orientované Fox news, kde mimo jiné řekl, že naprosto respektuje volební vítězství Joa Bidena a „nevolil ani tak pro Trumpa, jakožto proti cancel culture“, jejíž se cítí být obětí. Taková prohlášení působí minimálně trochu zvláštně v kontrastu s přítomností na demonstraci, jejíž svolavatelé věří ledasčemu, včetně bizarních konspiračních teorií typu QAnon, jen ne Bidenovu spravedlivému zvolení. Jinak také mluvil toho času ještě sebevědomě působící hudebník v prosinci, kdy v rámci podcastu Wrong Opinions svůj obdiv k Trumpovi vyjádřil doslovným konstatováním, že by se od něj nejraději nechal ojet do zadku.
Při pohledu na momentálně viditelně emočně nalomeného Pinka, stěžujícího si moderátorovi, jak jsou na něj lidé zlí, se těžko brání nutkavým pocitům lítosti, koneckonců, početné výhružky smrtí, které mu měly přijít od účasti na akci před Kapitolem, si zaslouží jednoznačné odsouzení a poukazují na značnou míru fanatismu na obou stranách. Ve vzduchu se však vznáší stále stejná otázka – nemůže si za dost podstatnou část současné nevole vůči svojí osobě Ariel Pink sám?
Jakoby toho nebylo málo, Pink se aktuálně soudí s bývalou přítelkyní, zpěvačkou Charlotte Ercoli Coe, která jej vloni, dle vlastních slov povzbuzena kampaní #metoo, obvinila z fyzického i psychického zneužívání, sexuálního predátorství, nucení k nechráněnému sexu v době Pinkovy probíhající pohlavní nemoci a šíření jejích nahých fotek a videí mezi fanoušky a známé. Pink následně podal na expřítelkyni žalobu, ve které tvrdí, že se ho dlouhodobě pokouší vydírat. Soudní spor sice stále probíhá, nicméně obrázek o Pinkově agresivitě vůči Charlotte si mohli udělat diváci jednoho z koncertů v říjnu 2017, kdy přímo na pódiu svojí přítelkyni a toho času taktéž vokalistku v jeho doprovodné kapele fyzicky napadl. Samotná Coe sice incident na druhý den zlehčovala, později ale uvedla, že k tomuto prohlášení byla Pinkem donucena.
Aktuální dění kolem svého času nedotknutelného génia nám tak znovu připomíná, že některé Pinkovy konkrétní činy, přes jeho nesporné zásluhy na poli alternativní hudby posledních dvou dekád, již více za slova o podivínství nebo rozporuplnosti neschováme.
Hranice mezi excentricitou a toxickým chováním totiž nelze přehlížet donekonečna.