Cítím se vždy o něco komfortněji, když čtu nebo poslouchám, jak o stejných pocitech, co mě čas od času táhnou dolů, mluví i jiní lidé. Ne že bych si bez toho myslel, že jsem výjimečnej a zažívám něco, co ostatní ne, ne že bych cokoli z toho komukoli z nich přál, přesto jsou to až konkrétní slova konkrétních z nich, který kamsi k mým vnitřnostem přikládaj razítko „NEJSI SÁM“.
Pro Petera Sagara/Homeshake je deprese přiznanou součástí života a tvorby. Asi i s vědomím toho se mi vina netlačí do hlavy tak jako jindy, když doma hodinu před koncertem polykám půlku pilulky proti úzkosti, rozhozenej jistým teoretickým scénářem toho večera, kterej ve mně budí obavy. I se strachem se najednou pracuje líp, jako by mi ona otevřenost druhých říkala, že si ho v jejich společnosti můžu dovolit.
I don’t know how to say it
I think about it every day
If nothing lasts forever
How come it doesn’t feel that way?
This organ in my body
I′m always trying to press it down
Ended underneath it
Don’t know how to get around
Míjím zhaslej tourbus zaparkovanej ve tmě a přemejšlím, jakej asi je další rok skoro nepřetržitýho koncertování pro někoho, kdo v rozhovorech opakovaně zmiňuje, jak enormní a dlouhodobý psychický následky na něj tours mají. Přitom mluvit otevřeně o tomhle tématu ještě pořád není úplným standardem, vyčerpávající šňůry se berou jako neoddělitelná součást každýho releasu a přijde mi, že ode všech se na nich očekává hlavně neutuchající entuziasmus – který bych, pokud se mám vžít do jejich role, při konstelaci pěti koncertů v pěti různých zemích za týden, pravděpodobně nebyl schopný už ani předstírat.
Rád bych se na to zeptal face to face, ale až sem už mě strach nepustí. Možná je to tak správně, nevím jak moc nadšeně jsou umělci ochotní povídat si s random fans o svým aktuálním psychickým rozpoložení, možná je v tomhle nevědomost milosrdná, mrzelo by mě, kdybych třeba zjistil, že si s lístkem na koncert kupuju i kus deprese hudebníka, kterýho mám fakt rád. Nakonec se smířím s oběma variantama – možná je to teď v lecčems lepší než kdysi, možná taky opakuje stejný chyby dokola, všichni je někdy opakujem.
Pak už pozoruju trochu bizarní a trochu roztomilou stage postavenou na konci vstupní haly Meetfactory, přímo pod nápisem „cloakroom“. Na ní je k vidění mezi jednotlivými tracky tichá a nenápadná, při nich ale o to sehranější partička – vida, nakonec se doberu i pozitivních aspektů tourování, k podobnýmu levelu sehranosti na zkouškách jednou do týdne asi dojít nejde.
Zvuk je nádhernej (proč jsou koncerty, kde nepotřebuju špunty, tak moc vzácný?), hladí mě a ve spojení se zasněným synťákem zpomaluje tep. Zavírám oči, necejtím potřebu kontrolovat čas, necejtím úzkost z lidí okolo. Jako by mě obtékala hřejivá mlha, přes kterou nic nevidím, a přitom je mi v ní dobře. Nějakou dobu zůstává, poslední tracky jí trochu ředí, s tichem po konci mizí venku, vím že jí nemůžu dohnat, tak mizím svým vlastním tempem (potkám jí na druhý den ráno, to už ale zase studí).
Účinek pilulky vyprchává, od všeho zlýho mě teď musí uchránit kapuce, naštěstí si v ní odnáším i zbytky uklidňujících beatů pochytaných za tu pomíjivou, ale hrozně krásnou hoďku a kousek.
Za to díky, Petere. Buď na sebe opatrnej.
________________________________
Úvodní fotka: fb Meetfactory