V životě jsem zažil nepočítaně intenzivních hudebních fascinací. U některých interpretů mi odhodlání vytetovat si jejich jméno na tělo vydrželo sotva pár dní, u jiných roky (a u někoho – i když na tom pro tenhle text nezáleží – jsem onu myšlenku i dotáhl do konce, čau Frusciante!).
Jakkoli se přehnaným adoracím kohokoli v současnosti snažím spíš vyhýbat, chápu, odkud se (nejen) u mě berou. Jádrem je ztotožnění se s umělcem, naléhavý pocit, že je tu něco, co máme společné.
U psychedelicky-psychopatického Antona Newcombea z Brian Jonestown Massacre nebo dalšího heroinového poety Peta Dohertyho vyžadoval pocit ztotožnění notnou dávku fantazie a možná i sebevědomí z mojí strany.
Ne tak u Maca DeMarca.
Narozdíl od výše jmenovaných nás od sebe dělí zanedbatelný věkový rozdíl, ale hlavně – nikdo jiný pro mě svou hudbou i osobností nedovedl tak dobře vystihnout pocity z táhnoucího se období na pomezí dospívání a dospělosti, období, kdy na vás ze všech stran začínají pršet otázky budoucnosti vyžadující zodpovědnost, zatímco se jim snažíte za každou cenu vyhnout, alespoň pro jeden další večer, zatímco máte chuť se jenom trochu opít a dělat hlouposti, vždyť na to všechno dospělácký je ještě času dost, přesvědčujete se rok za rokem, k čemuž vám jako soundtrack v podvědomí znova a znova hrajou „Salad Days“.
Jo, s batohem plným těchhle pocitů, pivem i pro Maca a jeho fanbase (na dlouhou dobu) neodmyslitelnou cigaretou, jsem neváhal trávit desítky hodin ve vlaku při cestách na koncerty do Varšavy, Berlína či Bratislavy, abych se o pár hodin později coural cizím nočním městem v opojení, že strašidlo zodpovědnosti se zase jednou povedlo zahnat na ústup, alespoň na chvíli.
Z druhé strany – dostát nárokům publika, které po vás večer co večer vyžaduje pokud možno co nejvíc záminek k pocitům bezstarostnosti, může být nevděčný a poněkud vyčerpávající úděl.
To se naplno projevilo na unavené, repetitivní, donedávna poslední Macovo řadovce „Here Comes The Cowboy“. Ta byla přijata přinejmenším rozpačitě, ležérnost některých songů tu místy až hraničí s otravností. Prostě to není ta z á b a v a, jakou si všichni přáli slyšet.
A koho nepotěšil čtyři roky starý „Cowboy“, bude pravděpodobně rozpačitý i při prvním poslechu nové řadovky. První zápletka, která mě v souvislosti s ní napadá, má skoro memetický potenciál – jakoby Mac dlouho nemohl dojít k tomu, jak znít ještě o kousek víc ‚effortless‘, než předtím. Dny a noci přemýšlení, když pak konečně… vyškrnout texty, to je ono! Ano, kromě „one – two – three – pow“ na začátku první skladby jsou „Five Easy Hot Dogs“ kompletně instrumentální, tedy na první dobrou i hůře zapamatovatelné. A pokud něco skutečně postrádají, je to byť jen náznak jakékoli divokosti. Kdo ve skrytu duše stále věřil v návrat „prince indie rocku“, musí se smířit s tím, že ten už zmizel nenávratně pryč. Místo toho je tu ale příběh.
Zpočátku roku 2022, ve společnosti svojí Toyoty Land Cruiser a základního nahrávacího vybavení, se Mac vydává na roadtrip napříč severní Amerikou a Kanadou. Hudební nápady vznikají za jízdy, v obyvácích přátel, motelových pokojích a na benzínkách uprostřed ničeho. Názvy jednotlivých skladeb na albu tak kopírují místo jejich vzniku a jsou seřazeny ve směru jízdy.
Po cestě, na které tráví dlouhé týdny a urazí celkem přes 7000 mil, se postupně odhodlává, kromě každodenní osamělosti a mrazu, svést zásadní souboj s jedním ještě větším nepřítelem – kouřením, které je s ním spjato odnepaměti, srovnávatelně snad jenom s komiksovou postavičkou vlka ze sovětského animáku „Jen počkej, zajíci!“ – a nikotinovou závislost nakonec skutečně pouští k vodě. Těžko říct, jestli je nová deska vedlejším produktem odvykačky, nebo naopak – jedno bez druhého by dost možná nevzniklo. Buďme za to rádi – místo lpění na tom, aby naši nejoblíbenější interpreti zůstali stále stejní (jako komiksové postavičky), bychom si pro ně spíš měli přát to nejlepší. Je to to nejmenší, co můžeme udělat.
Aniž bych měl tušení o těch jeho, podnikám v průběhu loňska početné cesty na periferii i já. Místo auta vlakem, víc v lesích, než ve městech, s sebou bágl, někdy zápisník a foťák a taky odhodlání nepít alkohol. Vyšlo to.
“I’m still kind on this tip,” DeMarco said. “I haven’t drank in years. I don’t do caffeine either. It’s almost like I want to see how free I can become.“
So here we are. Spolu na cestě ke svobodě. Bez ohledu na to, jak pateticky to možná vyzní.
Znovu jsem zažil ten pocit ztotožnění. A jako bonus dostal sountrack k pozorování všeho, co mi ubíhá za oknama vlaku.
„Hot Dogy“ jsou po pár posleších nakonec i návykové.
Dejte si je.
_____________
citace: GQ magazine