„Když jsme přijeli jako support Angel Olsen, byl tu fakt velký dav, když jsem tu hrál poprvé sám za sebe, byl to pěkný malý hlouček. No a teď tu máme krásně středně-velký crowd“, srovnával Alex v jedné z pauz mezi písněmi, jak se mu během jeho dosavadních tří českých zastávek proměnilo publikum. Samotný Cameron se však od dob své první návštěvy také změnil, byť v první řadě zůstává stále bezpečně rozpoznatelným podivínem.
Ale popořádku:
Večer zahajoval Jack Ladder, taktéž australan, jehož jsem neznal, nestihl před koncertem naposlouchat a navíc na jeho vystoupení dorazil pozdě. Shame jde jen za mnou, více pozornosti si tenhle chlápek, mimo mikrofon v rámci vlastního setu obsluhující taktéž klávesy v Alexově doprovodné kapele, rozhodně zaslouží. Osamělý na pódiu, místy s kytarou, temnej hlas, láska, smrt, bolest, všechno to tam bylo. I bez větší znalosti kontextu tvorby se mi líbil moc.
Alex, společně se svým nerozlučným parťákem Royem za saxofonem a zbytkem kapely, nastoupil přesně na desátou, a hned od prvního momentu šla z pódia pro dnešní večer zmenšené, ale skutečně slušně zaplněné Meetfactory cítit euforická atmosféra, kterou se okamžitě podařilo přenést i do publika – usmíval jsem se po celou dobu, místy i smál – třeba během Royovy komické vložky, kdy s plnou vážností přednesl recenzi stoličky, kterou během vystoupení v Meetfactory využíval – a všichni okolo stojící to měli, alespoň dle mých dojmů, dost podobně.
Koncert odsýpal skvěle, setlist tvořil průnik všemi třemi dosavadními alby, přičemž na mě osobně stále nejlépe působí hitovky z druhé desky „Forced Witness“ („Country Figs“, „Runnin‘ Outta Luck“ a hlavně „Marlon Brando“) , kterým se povedl malý zázrak v podobě vyvedení mě z obvyklé křeče a donucení k lehce tanečním pohybům.
Alex Cameron, muž, který roztančí i špalek.
Naživo ale skvěle šlapou i novinky z letošní „Miami Memory“, k níž se mi do koncertu nepodařilo úplně najít cestu – Alex zde zahazuje masky maskulinních antihrdinů, pod nimiž vystupoval na předchozích albech, zůstává prostořeký, ale také je daleko víc osobní. Singl „Far From Born Again“ jsem si od koncertu pustil několikrát, a otvírák desky „Stepdad“, který mám z nového alba možná nejraději, pro mě i v Meetfactory patřil k vrcholům večera.
Show plná nezaměnitelných tanců hlavního protagonisty, saxofonových sól a vlnění se publika nepřestávala bavit, nicméně přesně po hodině, dle známého přísloví nejspíše skutečně v nejlepším, se Alex loučí a odchází.
Oproti minulému koncertu však nadšené ovace nevyzní do prázdna a dochází i na přídavek. Obě strany pódia působí maximálně šťastným dojmem.
Po konci, tentokrát už definitivním, kupuju desku a pomalu mizím. Roy ochotně debatuje s fanoušky a podepisuje suvenýry, zatímco Alex nejspíš popíjí v zákulisí se Stevem Buscemim (viz. společné foto na jeho instagramu), který zrovna natáčí v Praze a na koncertě byl osobně přítomen. Nepravděpodobné setkání dvou svérázných hrdinů.
Příště to bude nejspíš bez Buscemiho, ale věřím, že s vyprodanou Meetfactory v zádech.
