Měl bych o tom něco napsat. Měl bych to udělat brzo, hezky za čerstva, dokud si to pamatuju. Při procházce nočním Kreuzbergem cestou z koncertu nahraju na záznamník v mobilu pár postřehů, jen tak pro jistotu, abych nezapomněl.
Dobrej nápad, kámo, chválím se teď, po dvou měsících odkládání, kdy konečně mlátím do klávesnice.
___
Cejtím něco jako divnou provinilost pokaždý, když se doma podívám na plakát z koncertu BF v Meetfactory sedm let nazpět – toho, kde jsem nebyl. Jako bych tak neměl právo mít ho doma, jako bych se dopouštěl vědomýho podvodu na všech, kdo ho kdy u mě viděli, a logicky předpokládali, že je tu jako dědictví osobního zážitku. Omlouvám se. Nikdy jsem to sice netvrdil, ale jeho zdejší přítomnost přece mluví jasně.
Podvod.
Provinilost jako motivace k návštěvě koncertu. Další vlastní, originální koncept. Jedu se vykoupit, sedm let poté.
A taky dost přeháním.
Ta neúčast mě vždycky mrzela hlavně kvůli sobě, tehdejší Somersault je možná moje nejhranější deska vůbec. Jako ze všech. Přinejhorším top5. Fakt.
___
Na Florenci čeká na bus týpek v džísce s velkým DIY nápisem Beach Fossils. Nic mu neřeknu. Večer ho vidím čekat narvanýho v první řadě, zatímco já si ve vyprodaným sálu hledám místo, kde aspoň trochu uvidím a zároveň budu cejtit co nejmíň z ostatních těl. Máme jiný priority, tušil jsem to, brah. Brzdil bych tě.
V hlavě skládám obhajobu vlastní asociálnosti a docela se mi to daří.
___
Předkapela, Winter. Shoegaze prej trenduje na TikToku, četl jsem nedávno. Kytarista vypadá a zní jako dítě Kevina Shieldse. Jako děti TikToku vypadaj všichni. Nemám problém. Nejsem boomer.
___
A pak Fossílci. Nachytávám se dojatej už u druhýho songu, Sugar je geniální a já plnej patosu a vzpomínek na všechny roky, kdy jsem si přál ho slyšet naživo.
Hraje se až na debut ze všeho, zjišťuju, že jsem si ke věcem z poslední desky přece jen udělal vztah, že Dusty má krom Stratocastera i modrýho Marr Jaguara, že lipstick snímače v tom Stratocasteru znějí fakt skvěle (že to tu nikdo nečte a můžu si tak bez okolků psát cokoli související s kytarovým nerdstvím jsem zjistil už dávno předtím – tak klídek kámo, napiš si co potřebuješ), taky zjišťuju, že týpek vedle hulící brko, co smrdí jak uzená makrela, je bezva, protože díky němu je najednou okolo víc místa, milujeme Berlín, říká Dustin, miluju Berlín už jen kvůli tomu, že tam nikdo z davu nehvízdá na prsty jako u nás, díky bohu za ty dary, moje uši budou žít i po koncertě, holky přede mnou se ptaj, jestli přes ně vidím, jinej kraj, jinej mrav asi, až moc často zavírám oči a zpívám si docela automaticky, je to dobrý, jo, je to dobrý, pojem o čase ztrácim jen na těch dobrejch koncertech, přídavek, Crashed Out a pogo, kam se vrhám úplně intuitivně, přechod do Daydream v pokračující zběsilý tancovačce a najednou jsem to já kdo je v první řadě, týpek s džískou tamtéž už k nenalezení, snad jsi ok, kamaráde,
já jo.
Skoro bych zapomněl, jaký štěstí je pošlapat si nohy na koncertě oblíbený kapely.
„U fuckin‘ gearheads can’t give me a rest!“, zlobil se na mě na oko ve skutečnosti superochotnej technik při očumování a focení pedalboardů na konci, nakonec jsme spolu docela dlouho řešili delay krabici od Strymonu, kterou nemohl vynachválit.
Fotka Dustyho pedalboardu jako suvenýr místo merche. .-))
