Bylo mi 13, možná 14, když jsem kdesi v bedně zahlíd útržek klipu neznámý kapely s vtipně znějícím názvem, kterej jsem si zapsal na kus papírku. Doma nebyl internet a já se svým bažením po objevování nový hudby zůstal plně odkázanej na místní hudební knihovnu. To byla naštěstí na malý město pozoruhodně dobře zásobená instituce, kde jsem každej tejden trávil hodiny procházením katalogu a následným půjčováním všeho, co mě jakkoli zaujalo.
Vybavuju si ten pocit, když jsem si odnášel nablejskaný CD „Whatever People Say I Am, Thats What I’m Not“ domů, byl jsem tehdy možná první, kdo ho z tamních seznamů vylovil. Následující desítky přehrání bez přehánění definovaly můj hudební vkus na dlouhý léta dopředu. Dovolily mi objevit kapely jako Libertines nebo Strokes, ze kterých AM přiznaně vycházeli, a je to právě jimi zasetý semínko fanouška indie kytarovky, který ve mně v lehce obměněný podobě klíčí dodnes.
AM nikdo v mým okolí neznal (to že v UK v té době figurovali na vrcholech hudebních žebříčků, ve Žďáře nad Sázavou opravdu nehrálo roli), ostatně tenhle stav v Česku setrval víceméně ještě dlouhý léta nato, a zároveň se jednalo o něco aktuálního, narozdíl od víc než deset let mrtvý Nirvany, na který jsem si předtím ujížděl. Byli zkrátka něčím, o čem jsem měl pocit, že je moje. Pocit, kterej jsem v hudbě do tý doby hledal.
Střih. 2009, koncert na Rock for People. Chodil jsem kolem plakátů a přemejšlel, jaký by to bylo vidět je tam naživo. Na vstupenku jsem v šestnácti neměl, a tak jsem nad tím stejným přemejšlel i dlouhý léta poté. Druhou půlku mých myšlenek tvořila nenávist k českýmu publiku, který, jak jsem se z recenzí dozvěděl, v průběhu koncertu znuděně opouštělo plac. Měl jsem za to, že po podobným zážitku se sem kapela nemá důvod vracet. Třináct let dlouhý čekání mi částečně dává za pravdu.
Když jsem se pak před týdnem konečně stal součástí devatenáctitisícovýho davu na Výstavišti, víc než jak se procpat do prvních řad, což by kdysi na RfP nepochybně představovalo mojí hlavní starost, mě zajímalo jak si najít takový místo, kde mě nebude drtit masa zpocenejch těl a zároveň aspoň něco uvidím a uslyším. Při pozorování front na všechno a dejchání prašnýho vzduchu se vloudila kacířská myšlenka, že bych si vlastně docela přál, aby úspěch kapely o něco degradoval a ona tak hrála opět i kluby, jako se to stalo třeba výše zmíněnejm Libertines; při snaze pochopit místní systém bezkontaktních plateb se zase vynořila otázka, jestli bizarní návrh nejmenované senátorky na zakotvení práva na platbu hotovostí do ústavy přeci jen nedává nějaký smysl.
Nicméně, byl jsem na místě, připravenej vidět nejdůležitější kapelu svýho dospívání.
Předskakující Inhaler ve mně spíš než emoce z hudby vyvolali vzpomínky na množství sprejů se stejným nápisem, kterými se slizká doktorka snažila osmnáct let léčit můj dětskej kašel. Potlačil jsem chuť na cigáro.
V další chvíli mě na vteřinu bůhvíproč napadlo, jestli nesleduju mladší verzi U2. Po koncertě jsem si přečetl, že frontman je synem Bona Voxe, a udělil sám sobě bod.
Nakonec tu ale jen stařecky lamentuju nad kapelou, jejíž tvorbu jsem neměl nijak naposlouchanou a která tu dostala dost nevděčnou úlohu, jakou dělání předkapely většímu jménu bývá. Spostu lidí se evidetně bavilo slušně a docela vychytanej zvuk mě potěšil a navnadil.
Když po konci Inhaler a krátký pauze zhasly všechny světla a z repráků začalo hrát „Turn the Page“ od Streets, bylo krom jasný message o blížícím se nástupu headlinera taky dobře identifikovatelný, jaký procento publika tvoří zahraniční návštěvníci, kteří na Streets narozdíl od Čechů reagujou. Dle mýho odhadu byla cizinců třeba půlka a díky za to, nevyprodat AM by byla trochu ostuda.
Příchod kapely s „The View From the Afternoon“ ve mně zabrnkal na všechny nostalgický struny a já se pohupoval, usmíval jak hlupáček a lehce slzel. Trochu pak brečely i moje uši. Bohužel víc než dojetím nepodchyceným zvukem, ze kterýho brutálně vylejzající vejšky Jamieho kytary mě bodaly jako jehla kdysi řešící můj dětskej zánět středního ucha (já vím, referenci na doktory už tu jednu mám, ale když nostalgie, tak se vším všudy). Odladění trvalo o něco dýl, za půl hodiny už to bylo o dost lepší.
Co kroutěním na mixu a aparátech pořešit nešlo, bylo nechutný vedro. Pohled na to, jak se společně se mnou koupou v potu i všichni na stagei, mi nicméně dodal trochu bizarní pocit vzájemnýho propojení. Kapela navíc trpěla ataky hmyzu, pro kterej představovala na nasvícený scéně snadnej terč. Alex v průběhu „505“ jednu mouchu vdechnul, načež zvládl ještě zpěvně oznámit „I think I swallowed a fly“ a rozkašlal se.
Jsem rád že hrajou i věci z „Humbug“. Co cením úplně nejvíc, je on stage projev prostej veškerejch okázalejch „rockovejch“ gest, generickejch pochval publika atd., i nynější vizuál je mi bližší než nagelovaný období okolo desky „AM“, kterýmu jsem nerozuměl. Aktuálně všechno stojí na hudbě, nikdo nemá potřebu naplňovat nějaký klišé.
Koncert plynul a já byl šťasnej, nicméně ne úplně vtaženej.
Že bych toho večera mohl slyšet „That’s Where You’re Wrong“, song, kterej mám z nejasnejch důvodů možná nejradši a týden před koncertem jsem ho měl puštěnej skoro pořád, mě až do jeho prvních tónů nenapadlo ani ve snu. Hráli to naživo poprvý po devíti letech! Nevěřil jsem svýmu štěstí a dral se davem dopředu jako smyslů zbavenej. Dlouho jsem na koncertě nezažil tak spontánní příval euforie a cejtím se za něj fakt vděčně. Bylo to vzácný a já měl zas na chvíli pocit, že všechno je možný. Nevím přesně, komu ten dík patří, ale děkuju.
Vepředu se pak hodně zpívalo a maličko i pařilo, při přídavku i o ždibec víc. Nevnímal jsem už tolik jednotlivostí a do konce koncertu se spíš nechal unášet na vlně radosti. Možná jsem v tu chvíli i zapomněl, že jsem uprostřed několikatisícový hordy těl. Další vzácnej moment.
A pak byl konec, just like that.
Seděl jsem na kraji Stromovky, cejtil zbytky proudícího štěstí v žilách a pozoroval dav lidí mizející ve tmě.
Myslím, že tehdy v šestnácti bych se vlastně cejtil podobně.
___________________________________________________
Arctic Monkeys, Výstaviště Praha, 18.08.2022
Setlist: The View From the Afternoon, Brianstorm, Snap Out of It, Crying Lightning, Teddy Picker, Pretty Visitors, Why’d You Only Call Me When You’re High?, Four Out of Five, Arabella, Potion Approaching, One for the Road, Cornerstone, 505, That’s Where You’re Wrong, Do Me a Favour, One Point Perspective, Knee Socks, Do I Wanna Know /// I Bet You Look Good on the Dancefloor, I Wanna Be Yours, R U Mine