Jakkoli mě míjejí dílčí optimismy, které pravděpodobná většina společnosti naučeně vztahuje k přelomu starého a nového roku, jakkoli nerozumím konceptu, kdy má jeden vteřinový pohyb hodinové ručičky zleva doprava sám o sobě zajistit změnu věcí, co víc, dokonce změnu k lepšímu, nakonec se ani mně pocit vděku za konec letošního roku nevyhnul.
Konce let, dekád, století a bůhvíčeho všeho ještě, orámovatelné jasně daným časovým úsekem, přivádí zpátky k životu i ty, kterým dávno vyschnul inkoust v peru a pomalu tesali pomník i posledním zbytkům inspirací ve svých hlavách.
Můžeme totiž BILANCOVAT. Psát o tom, co bylo, je vždycky snazší než o tom, co je. Kdo se necítí uspokojen svým aktuálním Spotify Wrapped, kde první Mňága a Žďorp dostatečně nereprezentuje vybraný ultimátně hipsterský vkus dotyčného (náhodná narážka bez spojitosti s autorem tohoto textu), nechť se přesune na blogy. Půjdu příkladem.
Deset (subjektivně, ofc) nejlepších desek uplynulé dekády, bez pořadí:
Beach Fossils – Somersault
Okolo roku 2010 se v USA začala formovat na alternativní scéně nevelká, ale poměrně snadno rozpoznatelná vlna nových indie/dreampopových kapel – Wild Nothing, DIIV, Craft Spells nebo právě Beach Fossils (všechni pod labelem Captured Tracks).
Zatímco Wild Nothing, zpočátku pyšnící se asi nejvýraznějším úspěchem z výše jmenovaných, se v průběhu dalších let zacyklili na poměrně generickém zvuku, DIIV se přiklonili více k shoegazeu a o Craft Spells už prozměnu není slyšet vůbec, poslední deska Brooklynské partičky okolo Dustina Payseura zvládla zachovat kapelní tvář, a přitom znít jinak, než dvě předcházející – jinak a lépe. Na „Somersault“ jsou smyčce i synťáky, celek přesto zní jako svěží kytarovka s ideální stopáží a bez hluchého místa.
Ze všech v seznamu zmíněných desek jsem jí slyšel od začátku do konce pravděpodobně nejčastěji a nikdy mě nepřestala bavit. Soundtrack ke všemu. A miluju skejtovej klip k „Sugar“.
Nepřemýšlel jsem ani na vteřinu.
Mac DeMarco – This Old Dog
Přestože všichni poctiví indie-kids si ujížděli už na „2“, nejpozději na „Salad Days“, ke mně se majitel nejznámější mezery mezi zuby v hudební branži a jeho tvorba dostal až s „This Old Dog“. Byla to ale láska na první poslech.
Old Dog je něco jako předěl mezi starší, rozjívenější tvorbou, a současným, s prominutím, místy k uzoufání nudným, minimalistickým lo-fi folkem. Obě jmenované ingredience jsou tu ještě v ideálním poměru. Hity i city. Závěrečná „Watching Him Fade Away“ pak dává jednou provždy zapomenout na dilema z do té doby vydané tvorby, totiž jestli jde jen o nadsázku. Ne, ten smutek tu je sakra reálnej. A o to lepší celá deska je.
Lorde – Melodrama
Už první desku Lorde jsem zaregistroval s potěšením – zjištění, že mainstreamová rádia, obstarávající mi tehdy v zaplivaných putykách maloměsta soundtrack k počínajícímu alkoholismu, hrají i něco, co mě nepohoršuje, co víc – co mě baví, mi způsobilo solidní šok, pokud ze změti tehdy značně zakouřených vzpomínek lovím správně.
Sám od sebe jsem jí začal hltat až o pár let později s „Melodrama“, tentokrát už v kulisách hlavního města, kouře-prostým vzduchu a s pravidelnými alkoholovými návyky. Speciální pocit toho, že se můžu konečně ztotožnit s někým ze scény mainstreamového popu, ve mně ale zůstal, spíš posílil.
Na rozdíl od jiných současnic se mě Lorde nikdy nepokusila drásat extrémní lítostivostí nebo přílišnou lísavostí (dvě namátkou vybrané otravné vlastnosti, které přisuzuji mnoha jejím konkurentkám v prostoru středoproudého popu). Věřím jí to všechno, chci jí to věřit.
Jako asi většina desek v seznamu, klenot od začátku do konce.
„Perfect Places“ na každou párty. Dík.
Čáry Života – Stínítko
Z Fiordmoss jsem znal jenom název, a tak když se někdy v první polovině roku 2018 zničehonic začal v Praze objevovat Jan Boroš se svými Čarami, byl pro mě trochu jako zjevení. Podobným, podle mě tolik potřebným zjevením, byl ale nejspíš i pro zbytek české alternativní scény.
Borošovo „suverénní outsiderství“, jak jsem si jeho projev sám pro sebe pracovně pojmenoval, bylo možná pro některé na první dobrou těžce stravitelné, rozhodně lze jen obtížně zaškatulkovat, ale ztotožnit se s ním jde snadno.
Zaslouženej poprask. Křehkost bytí popsaná tak, že není třeba cokoli dodávat.
The Horrors – V
I u „V“ od The Horrors jsem disponoval „výhodou“ neznalosti předchozí tvorby. A tak zatímco někteří z mých přátel již několik let setrvale kritizovali opuštění garážového zvuku, který si před léty oblíbili na debutu, mně, náhodně přítomnému koncertu ve Futuru, bylo dopřáno svézt se na geniálním mixu kytar a synťáků, který „V“ nabízí.
Skvělej cover a asi nejlíp seřazenej tracklist, kterej jsem viděl – tak, jak jdou songy po sobě, si rozumí báječně, a na vyznění alba to má kruciální vliv. Budu upřímný – u neznalosti starších desek jsem zůstal dodnes. Nic jiného než „V“ totiž asi slyšet ani nepotřebuju.
Role – Rána
Zní to jako klišé a je to klišé, na Role to ale sedí beze zbytku. Generační výpověď.
Podobně jako v jednom příkladu výše, i v Praze vznikla v posledních deseti letech malá, ale o to výraznější, vzájemně soudržná scéna kytarových kapel. Role jejich zvuk definovaly. Vrátily do hry češtinu. Mladá kytarová scéna, do té doby signifikantní hlavně svou snahou okopírovat Arctic Monkeys na všechny způsoby, zjistila, že to může jít i jinak.
Rána není/nejsou (víceznačnost názvu kapely i desky mě baví) soundtrackem pro nikoho jiného, než svojí generaci roztěkaných pražských mileniálů, pendlujících mezi večírky, kterým v mnoha případech vévodí právě koncerty Rolí, mezi vztahy, mezi štěstím a smutkem (nebo smutkem a větším smutkem?). Další klišé, jasně. Je mi to jedno.
Až si budu chtít jednou připomenout, jak jsem se cejtil v Praze mezi dvaceti a třiceti, pustím si Rána.
Amen Dunes – Freedom
Kdysi jsem si na Tindru, svojí oblíbené diskuzní platformě o muzice, chvíli psal s holkou, která Damonovi McMahonovi poslala děkovný dopis za „Freedom“, s tím, že jí zachránil život. Myslela to smrtelně vážně.
„Freedom“ je deska o loučení se s životem blízké osoby, nočních můrách, naději. V tématech místy rozkročená, od surfaře Mikiho Dory skáče McMahon k Ježíšovi, pak zmiňuje duchy. “We play religious music/Don’t think you’d understand, man.” Doopravdy tu nerozumím všemu, ale vůbec mi to nevadí. S „Freedom“ můžete brečet, stejně jako tancovat. Mix hypnotických synťáků a folkových kytar (synťáky převažují) dokresluje jakoby upozaděný, přesto naprosto klíčový McMahonův „mečivý“ (jednou ho tak pojmenovali na Wavu a od té doby se téhle jeho definice nemůžu zbavit) vokál.
Nejhezčí písničkářská deska, kterou znám.
DIIV – Is The Is Are
Na následovníka dnes už kultovního debutu DIIV „Oshin“ (na Pitchforku řazeného mezi 30 nejlepších dreampopových desek všech dob) se čekalo dlouhé 4 roky. Na vině byla především drogová závislost frontmana Zacharyho „Colea“ Smitha (v rámci kapely v tom ale nebyl sám), který tehdy sám sebe rád připodobňoval ke Kurtu Cobainovi. V době vydání „Is The Is Are“ dávalo podobné srovnání docela dobrý smysl, nutno ale říci, že mnohem více kvůli heroinu, než hudbě jako takové. Ačkoli deska měla být původně o cestě ze závislosti, ve svém důsledku nakonec vedla jen k jejímu dalšímu rozpuku.
Přetažená stopáž, v druhé polovině vyloženě zbytečné tracky, ta první je ale plná nejlepších věcí, které DIIV dosud nahráli. „You’re the sun and I’m your cloud“, posílá Cole dojemnou omluvu za svoje drogové eskapády tehdejší přítelkyni Sky Ferreiře v možná nejlepším tracku desky „Dopamine“. Vztah se zpěvačkou se mu zachránit nepodařilo, vlastní hudební kariéru ano.
Srdcovka.
Ariel Pink – Dedicated to Bobby Jameson
Nekorunovaný král lo-fi estetiky a jeho zdravice Bobby Jamesonovi, nepříliš známému hudebníkovi šedesátých let, který se králem možná stát měl, ale místo toho upadl v zapomnění.
Dlouholetí obdivovatelé Ariela Pinka se budou pravděpodobně zaklínat hlavně jeho rannou tvorbou, ti novější asi upřednostní „Bobby Jamesonovi“ předcházející „Pom Pom“. Na albu je přitom mimo několika nejpopovějších songů dosavadní Arielovy tvorby (takovou „Another Weekend“ by mohla s klidem převzít mainstreamová rádia – a vlastně ani nevím, jestli skutečně nepřevzala) taky přehršel skrytých klenotů. Kdo se po prvním poslechu „Dedicated to Bobby Jameson“ vrátil zpátky k „Pom Pom“, měl by mu dopřát další šanci.
Deerhunter – Halcyon Digest
Bradford Cox pravděpodobně nikdy nenatočil špatnou desku, jak diskografie Deerhunter, tak sóloprojektu Atlas Sound je výjimečně konzistentní, pokud si mám ale přece jenom vybrat jedinou, vždycky sáhnu po Halcyon Digest. A brečet při poslechu „Desire Lines“ nikdy nepřestanu.
RIP Josh Fauver.