„Pojď na koncert jednoho týpka z Ameriky, zpívá o bohu, lásce a smrti. Bude to super“. Tak by klidně mohlo znít pozvání na koncert Kevina Morbyho pro nezasvěcené, což jsem naštěstí nebyl, protože podobný popis by mě k sobotní návštěvě Meetfactory asi nenalákal. Ačkoli jako zkratka to celkem odpovídá.
O Morbym se toho ale dá říct daleko víc. Bezesporu patří k jedněm z nejtalentovanějších tvůrců svojí generace a žánru, v posledních letech trochu skomírajícího indie rockového (folkového) písničkářství, po boku jmen jako Kurt Vile nebo třeba Amen Dunes. Přiznávám bez mučení, že na koncerty výše jmenovaných pár let nazpět (oba se shodou okolností odehrály na stejném místě, jako ten Morbyho), jsem co se týče znalosti repertoáru odcházel o dost lépe připravený. Od Kevina mám najetou hlavně předposlední desku „Sundowner“ a pár oblíbených živáků na youtube, z nejnovějšího alba jsem znal jen singl, na předchozím koncertu dva roky nazpět jsem chyběl. V podobných situacích se vždycky cítím jako flákač, hlavně oproti lidem, co v davu vedle mě zpívaj všechny texty nazpaměť, nicméně myslím, že právě tenhle koncert mi ukázal, že i neznalost může být ku prospěchu věci. Fakt je ten, že za poslední roky bývám na koncertech překvapený jen výjimečně, často asi právě proto, že vím, co očekávat.
Docela mě překvapilo, že není vyprodáno, obzvlášť když cena vstupenky byla na relativně velké zahraniční jméno docela nízká. Moc místa a hlavně vzduchu ale v sále nezbývalo. Těžko říct, kolik prostoru pro sebe uzmuly batohy návštěvníků – palec dolů pro Meetfactory, neotevřít šatnu, když návštěva čítá několik stovek lidí, je docela fail. Tady naštěstí výtky i končí.
Liam Kazar, předskokan a zároveň basák Morbyho doprovodné kapely „The Photographs“, v Praze působil jako melancholický písničkář, který si vystačí s kytarou. V jeho případě jsem přípravě nedal už vůbec nic a tak mi přišel trochu nevýrazný. Když jsem později doma poslouchal jeho loňskou debutovou desku „Due North“, trochu jsem se za svůj nevelký zájem o jeho set zastyděl, rozhodně je na něm co objevovat, tak třeba… příště.
Scéna hlavní hvězdy pak byla přímým opakem předskokanova minimalismu. Druhá kytara, bicí, saxofon/flétna, klávesy/lap guitar, vokalistka, basák a sám Kevin s kytarou. Kytky na mikrofonních stojanech už jsou klasika, zlatá kožená bunda s třásněmi naopak poznávací znamení aktuálního turné. Respekt za to, že jí sundal až na přídavek, po koncertě se nejspíš dala ždímat. Jako geeka mě zaujal i krk jeho Jazzmastera s výkladem z písmen, tvořících jeho jméno. Docela šikovný nápad, prodat takhle označkovanou kytaru do zastavárny nebude pro případného lapku nic snadného.
Dopředu jsem nezkoumal ani poslední setlisty, a tak mě rázný odpich setu s titulním trackem nové desky docela překvapil. Kdo dosud vnímal Morbyho jako folkaře, musel být celkovou místy až výbušnou energií koncertu dost překvapený, a já byl taky, nejvíc ze všeho tím, jak moc do sebe všechno zapadalo. Některé songy, třeba „Rock Bottom“, jsou ve svém zrychleném koncertním podání regulérní kytarové vypalovačky, některé dostaly s širokými možnostmi nové kapely svižnější aranžmá (moje nejoblíbenější „Wander“ – ano, zde jsem uronil slzu). Balady jako „Bittersweet, TN“ nebo „Goodbye To Good Times“ oproti tomu vtahovaly intimním přednesem. Přepínání mezi oběma polohami jako by pro Morbyho představovalo nejpřirozenější věc na světě.
Dlouho jsem taky neviděl podobně znamenitě sehranou kapelu fungující s takovým nasazením. Většina umělců o sobě na koncertech ráda prohlásí, že se dobře baví, u Morbyho a jeho kumpánů o tom člověk nemá nejmenší pochybnosti. Ani stopy únavy z náročné tour, jen úsměvy a zápal pro věc.
V neposlední řadě zaslouží vyzdvihnout super zvuk, jako věčně nespokojený se svojí pozicí v davu jsem ho za večer stihnul nasávat ze třech různých míst a všude byl vynikající a zároveň mi, až na ságo v přídavku, netrhal uši, což nebývá úplně zvykem. Meetfactory v tomhle směru zklame málokdy, za to poklona.
Ke konci setu jsme si s kolemstojícími zazpívali „Parade“ (znáte z Bojacka), song s velkým potenciálem stát se hitem na budoucích pohřbech generace mileniálů. Po posledním přídavku „Harlem River“ bych si sám nejradši sednul k řece a dlouho jí jen tak poslouchal. Železniční trať venku pro mě asi nepředstavovala dostačující alternativu, už nevím. Každopádně jsem místo toho sedl na kolo a vydal se k domovu.
Krom chybějící řeky do sebe ten večer zapadlo všechno.
Smrt byla o něco míň děsivá, bůh o něco víc cool a láska na chvíli o kousek blíž.