Přes 60 navštívených eventů, 120+ viděných/slyšených interpretů.
Tihle z nich mě bavili nejvíc (chronologicky podle data, bez pořadí):
The Dandy Warhols (27.1.2019, Festsaal Kreuzberg, Berlín)
Ve třech slovech: balónky, oslava, nostalgie
Původně jsem Berlínskou zastávku „Dandyů“, na této tour slavících 25 let existence, do výčtu nejlepších koncertů zařazovat nechtěl. Nová deska, kterou si ke čtvrtstoletí skupina nadělila, mě k víc než několika málo poslechům nedonutila a koncert mě pro změnu nezastihl v nejlepší zdravotní formě, nicméně po téměř roce, i přesto, že bych si dovedl představit lepší setlist (opravdu moc jsem si přál slyšet „Sleep“) i celkovou atmosféru, naznávám, že moment, kdy jsem poprvé naživo viděl jednu ze svých nejposlouchanějších kapel vůbec, v seznamu chybět nemůže.
Tess Parks (12.4.2019, Kasárna Karlín)
Ve třech slovech: oheň, kytky, dojetí
Že mi ne úplně šťastnej narozeninovej den zachrání svou bezprostředností při osobním pokoncertním povídání sama Tess, kterou jsem do té doby miloval hlavně díky její první společné desce s Antonem Newcombem, bych si nikdy předtím nedovolil očekávat. Láska přetrvává, ale silnější o zjištění, jak skvělej je člověk.
Cold Cold Nights (7.5.2019, Kasárna Karlín)
Ve třech slovech: mlha, tma, atmojakoprase
Kasárna patří dlouhodobě k velkým jistotám, kam v Praze zajít na kvalitní koncert, když se ale místo obvyklého, poměrně sterilního sálu událost koná ve vedlejším bazénu, navíc s jednou z nejlepších českých koncertních kapel, je zaděláno na nevšední večer. Vyprodáno, skvělý světla, skvělej zvuk, výjimečná atmosféra zakouřenýho bazénu. Na Cold Cold Nights kdykoli, kamkoli.
Built To Spill (18.5.2019, Futurum)
Ve třech slovech: zpět v devětadevadesátým
Pořád mi přijde trochu zvláštní, když kapela vyráží na tour s cílem hrát jednu konkrétní desku z diskografie, v případě Built to Spill a jejich klenotu „Keep it Like a Secret“, jehož dvacetileté výročí se frontman Doug Martsch s výrazně obměněnou kapelou vydal v rámci turné oslavit i do Prahy (a které, ku cti názvu alba, skutečně střeží jako tajemství, minimálně z dosahu Spotify), jsem byl ale radostí bez sebe, a to přes všechny výtky, které aktuální živá sestava BtS místy na internetu schytává. Lístek bych si koupil, i kdybych věděl, že uslyším jenom závěrečnou „Carry The Zero“. Esence štěstí i melancholie. Velký.
Connan Mockasin (30.5.2019, Meetfactory)
Ve třech slovech: sraz zamilovanejch divnolidí
Dlouho jsem nezažil koncert, kde by většinu spojovala taková fascinace jedním člověkem na pódiu. Být nefascinován Connanem Mockasinem ale s největší pravděpodobností nejde. Vyhrávky táhnoucí se jako med, velká dávka exhibicionismu, osobitosti, ale zároveň málo vídaného hudebního talentu.
Všichni jsme si s ním zazpívali „I Will Always Love You“, a všichni jsme to mysleli vážně.
Kurt Vile (20.6.2019, Meetfactory/ support: Jorge Elbrecht)
Ve třech slovech: nejpřirozenější ze hvězd
Za život jsem slzel na několika koncertech, u letošní pražské zastávky Kurta Vileho to ale přiznám rád a bez skrupulí – stejně jako ve vyprodané červnové Meetfactory, ani teď s časovým odstupem mě víc odpovídající reakce na tehdejší výstup skromného génia nenapadá. Za večer sice pravděpodobně vystřídal víc kytar, než kolik mezi písněmi řekl slov, těžko mu to ale mohl někdo vyčítat – jakékoli promluvy by tu byly beztak trochu navíc.
Na závěrečnou „Baby’s Arms“ nikdy nezapomenu.
(Skvělej support Jorgeho Elbrechta, kterého jsem už dříve zažil jako předskokana Ariela Pinka, by obstál i jako samostatný koncert, snad se ho také dočkáme!)
The Story So Far (10.8.2019, Lucerna Music Bar/ support: Hockey Dad)
Ve třech slovech: SKÁKÁNÍ – DO – LIDÍ
Spontánní radost nebo překvapení už z koncertů cítím málokdy. The Story So Far ze mě vyždímali zásoby spontánnosti na zbytek roku – při pohledu na zřejmě světový rekord v počtu stage-diverů během každého jednotlivého songu i celého koncertu jsem se nechal unést natolik, že jsem si při přídavku z pódia malé Lucerny skočil DVAKRÁT i já – poprvé a velmi pravděpodobně i naposledy v životě. Lastminute rozhodnutí jít na koncert pop-punkerů, které už dávno neposlouchám, jsem nezalitoval ani na chvíli.
(Stejně jako v předcházejícím případě, i zde zasluhuje předkapela vlastní zmínku – Hockey Dad jsou v momentálně v rámci punkrocku špička a v Lucerně měli s výjimkou absence stage-divingu srovnávatelnou podporu, jako headliner).
The Libertines (5.11.2019, Columbiahalle, Berlín)
Ve třech slovech: navždy ti osudoví
Nevím proč jsem měl pocit, že na mojí možná nejdůležitější kapelu života, která ve mně vychovala lásku k indie kytarovce, jedu hlavně v klidu vzpomínat a oproti předcházejícímu setkání ve Vídni a tehdejšímu obřímu raveu před podiem se držet trochu zpátky. Ještě hodinu před začátkem koncertu bych přísahal, že to tak skutečně dopadne… Chyba lávky.
Triko jsem mohl ždímat po dvou úvodních písních, ztracenou botu jsem pod sebou hledal i čtyřikrát během jediného songu. Žádnej klídek, žádný omšelý vzpomínky. Bylo to syrový, teď a tady, živější než kdy předtím. Na konci chytám mikrofon hozenej Petem do davu- už potřetí v životě. Nic nemožnýho s Libertines neexistuje.
Mac DeMarco (11.11.2019, Columbiahalle, Berlín)
Ve třech slovech: Protože Mac DeMarco.
(Víc netřeba).
bonus pod čarou:
Čáry Života (27.7. 2019, byt Plynární XX)
Vystoupení v rámci bytovýho večera Cross festivalu, nejintimnější atmosféra, v jaký písničky Čar Života, toho večera reprezentovaných pouze samotným Janem Borošem s akustickou kytarou, vyniknou nejlíp. Sotva patnáct lidí v jednom pokoji, štěkající pes, otevřený okno, tlumený světlo.
Čáry jsou tu pro nás, „světloplachý zmatence z noci vytržený“ (text „Sídláků“)… šel jsem pak sám ve tmě domů a bylo mi zvláštně dobře.