Post punk. Zase je v kurzu. Občas mám dokonce pocit, že někde nehraje nic jinýho, speciálně vloni v rámci hudebního programu míst jako Kasárna Karlín mohl člověk získat snadno dojem, že pod různé jeho odnože spadá minimálně dobrá polovina všech vystupujících.
Princip aktuálního post punkového „trendu“ je vlastně dost podobný, jako v případě pořád ještě nedávné vlny indie rockových kapel – úměrně s jejich vzrůstajícím počtem je stále těžší hledat takové, které mají svůj vlastní „xicht“ a nezní jen jako dvakrát vylouhovaná verze svých prapůvodních vzorů.
Kluci z The Murder Capital, zatím poslední post punkové návštěvy Prahy z Irska, to s naplňováním depresivní image žánru myslí vážně, jak krom samotného názvu kapely nebo loňské debutové desky „When I Have Fears“ dokazují také vzorně strnulými výrazy na každé promo fotce. Jen na základě toho, jak se tváří do objektivu, bych si je ale za další pozéry zaškatulkovat nedovolil.
Na koncert mě krom poměrně intenzivního proma na facebooku upozornila také docela vtipná a pro mě dosud nevídaná věc ve Fullmoonu – totiž dva samostatné rozhovory se dvěma členy stejné kapely v jednom čísle (včetně výše zmíněných fotek s vražednými pohledy). Bizár.
Pokud to ale měla být pozvánka, pak nejspíš zafungovala – chvíli před začátkem hlásí událost vyprodáno.
Svojí klasickou neřest, tedy nestíhání předskokana a nedostatek předem zjištěných informací o něm, bohužel nenapravuju ani dnes. Očekával jsem kapelu a její název během cesty na koncert pro jistotu zapomínám.
K mému překvapení na mě místo toho po příchodu, asi 20 minut po avizovaném začátku setu, na stagei čekal osamocený písničkář s kytarou, kterého jsem zastihl při hraní posledního songu. Ten sám o sobě mi stačil k tomu, abych si po rozloučení onoho skromně působícího, nikoli však znějícího mladíka běžel koupit desku a jeho umělecké jméno, „Junior Brother“, se mi vrylo do paměti nejspíš na hodně dlouhou dobu. V rámci něčeho, co lze nazývat alternativním folkem, jsem tak osobitý projev neviděl hezkých pár měsíců. Další z mnoha kostiček do skládačky, díky níž by mi už konečně mohlo dojít, že meškáním koncertních začátků škodím nejvíc v první řadě sám sobě.
Že hlavní hvězdy večera míří vysoko, křičela již před koncertem za pódiem pověšená velká kapelní plachta – nic tak neobvyklého v rámci festivalů, v Underdogs ale něco takového vidím poprvé. Image až na prvním místě – zatím ale všechno v pořádku.
Na svou koncertní neřest číslo 2, tedy zapomínání špuntů do uší, mě upozorňuje začátek setu TMC, který ohlašuje mohutné vazbení z repráků. Za jeho zvuku po pár minutách nastupuje samotná kapela.
Minimálně prvních pár řad u podia se hned od začátku baví zřejmě náramně, mně ale záhy dochází, že s jejich živým projevem mám podobný problém, jako s poslechem desky (kde jsem si po dvou prvních písních okamžitě koupil lístek na koncert, ale s ubíhajícím časem mě bavila méně a méně), jen zintenzivněný vizuálním dojmem.
Kdyby na wikihow existoval návod na to, jak být naživo co nejpřesvědčivější postpunkovou kapelou, v bodech by vypadal možná nějak takto: „Tlumená červená světla. Na sebe obleky, nebo alespoň saka, košile. Nadit přísné grimasy. Depresivní, naléhavé texty. Demonstrativně si připalovat cigarety. Vytáhnout basovou linku nad ostatní nástroje“ atd.
První polovina setlistu mi zní jako, velmi překvapivě, Joy Division, ta druhá pak přináší poněkud „zchuligánštělejší“ projev, při kterém si zase vybavím IDLES. Problém je, že když budu chtít poslouchat Joy Division, pustím si Joy Division, na IDLES si pak můžu dokonce zajet naživo. Pokud se mi zachce něčeho jako fúze obou typů projevů výše zmíněných kapel, pustím si zatím poslední desku Iceage. Světlou výjimkou, kdy se mi do podvědomí nedraly myšlenky na již existující interprety, budiž pomalá a emočně vystupňovaná „On Twisted Ground“.
Otázka, proč si z desítek podobných kapel oblíbit právě The Murder Capital, ale zůstala nezodpovězená.
Abych nevyzněl zbytečně negativně – o žádný koncertní propadák rozhodně nešlo! Kapelnímu nasazení nelze vytkout zhola nic, zvuk se povedl, atmosféra byla víc než v pořádku, délka setu lehce pod hodinu v podstatě ideální, jen… originalita, která pro mě většinou odděluje zapamatovatelné živáky od těch ostatních, tam prostě nebyla.
Oddaně pařící první řady by ale dost možná napsaly pravý opak – a je to tak v pořádku.
„Přídavek NE. Odchod středem publika. Grimasy zachovat. Profit.“ Konec návodu.